Co je ISO? Kdy vydala svou první normu ISO?
Organizace byla založena s vizí zasadit se o snazší koordinování a integraci norem na mezinárodní úrovni. K této vizi organizace přizpůsobila svůj předmět činnosti, kterým pokrývá oblast tvorby a publikace normativních dokumentů.
Organizace vydala první standard pod hlavičkou ISO v roce 1951 (ISO, n.d.).
Pro samotný vznik organizace byl určující průběh a výsledek konference vnitrostátních normalizačních orgánů v únoru roku 1946 v Londýně. Dvanáctidenní konference se zúčastnilo 65 delegátů reprezentujících 25 zemí, přičemž výsledkem rozsáhlých jednání bylo rozhodnutí ve prospěch založení instituce s názvem International Organization for Standardization, zkráceně ISO.
Někteří autoři tvrdí, že zkratka ISO má původní podstatu v řeckém slově Isos, neboli „stejný“. Tuto tezi však vyvrací jeden z přítomných na konferenci, Willy Kuert, slovy:
„O tom nebyla v Londýně ani zmínka“ (Latimer et. Al., 1997, s. 20, překlad autorky z původního znění: „There was no mention of that in London!“).
Sídlo Ústřední kanceláře ISO (ISO Central Secretariat) bylo stanoveno ve městě Ženeva ve Švýcarsku, což platí dodnes.
Oficiální organizace vznikla o rok později, tedy roku 1947. ISO vznikla spojením dvou tehdejších institucí zabývajících se kvalitou, a to International Federation of National Standardizing Associations (ISA) a United Nations Standards Coordinating Committee (UNSCC) (Latimer et al., 1997).
Kolik norem ISO vydala International Organization for Standardization?
Organizace ISO vydala k 31. prosinci 2018 na 22 467 mezinárodních standardů a dalších dokumentů normativního charakteru a každý rok přidává nové a nové normy.
Aktivní podpora při tvorbě dokumentů, stejně tak administrativní a technický servis je zajišťován ze strany tzn. technických komisí (Technical secretariats), které jsou spravovány 39 členskými orgány ISO. Objem práce je zpracováván 500 pracovníky.
Pro Ústřední kancelář v Ženevě pracovalo v úplných začátcích 5 pracovníků na plný úvazek, k 31. prosinci 2018 jich bylo 152.
Za 72 let své existence se ISO posunula na úroveň největšího vydavatele dobrovolných mezinárodních standardů.
Organizace je schopna celosvětového pokrytí díky svému fungování v podobě federace. Členskými subjekty v rámci této sítě jsou normalizační organizace, které vystupují jako představitelé ISO v jednotlivých státech. Obecně platí, že pro každý stát je určen právě jeden reprezentant.
Jaké jsou možnosti členství v International Organization for Standardization, zkráceně ISO?
V této souvislosti lze upřesnit, že členství existuje na třech různých úrovních, které se liší ve vlivu daného člena na systém ISO.
První skupinu tvoří tzn. řádní členové (full members nebo member bodies), kteří mohou přímo ovlivnit vývoj a strategii norem. Svůj vliv uplatňují aktivním hlasováním na schůzích ISO. Řádní členové jsou zároveň oprávněni přijímat a prodávat standardy ISO v rámci státu, který zastupují.
Druhou skupinu tvoří tvz. korespondenční členové (correspondent members), kteří jsou v rámci schůzí ISO pouze v roli pozorovatelů. Co se týče možnosti přijímání a distribuce norem ISO, platí pro ně stejná práva jako v případě řádných členů.
Třetí skupinou jsou tzn. odběratelia (subscriber members), kteří jsou o jednotlivých aktivitách informováni, účast na schůzích jim ale není umožněna. Zároveň, na rozdíl od obou předchozích skupin, členové odběratelé nemohou normy distribuovat ani přijímat (ISO, n.d.).
K 31. prosinci 2018 ISO sdružovalo celkem 162 normalizačních orgánů, z toho 120 mělo status řádných členů (což odpovídá 74 %), 39 úřadů mělo stat
us korespondenčních členů (což odpovídá 24 %) a zbylí 3 členové (tedy 2 %), byli členové odběratelé (ISO in figures, 2019)
